2. kapitola- Nový začátek I.

12. října 2013 v 12:38 | parala |  Zbloudilé duše
Ahoj!
Promiňte za ten dlouhééé čekání, ale trochu mi dělali problém hateří. Ta pomstychtivá mrcha se zase snažila mi zkazit den. O ní jsem vám pověděla minulý článek. Dala jsem si takovou maliiiiinkou přestávku od Zbloudivých duší. Začal se mi v břiše tvořit takový ten blažený pocit, že možná tu povídku konečně dopíšu :D Už bych to docela potřebovala. Na psaní nemám moc času- většinou trávím čas ve škole a doma se šprtám... Hrozný...
Psali jste mi, že byste rádi viděli Naději v nás. Pokusím si udělat čas k dopsání. Máte jí docela rádi kromě tich 3, co je ta samá mrcha. Můžetejí znát jako Patricii, Léňu 223 (nebo jiná čísla) atd. Dětinský... A taky jsem dostala nějaké tipy na jednorázovky. Pokusím se o ně!
A co je vůbec tohle??? To je druhá kapitola Zbloudilých duší. Docela jsem do této povídky vžila. Může se na vás těšit Juliette, která má neobyčejný dar. No, teď si to přečtěte! Mám rozpracovanou druhou kapču. Zítra dám druhou část této kapitoly a pak i tu třetí. Pokud to tak vyjde. Tak zatím!
Vaše Parala :)



"Naložte poslední zavazadla! Za minutu jedeme!" Ten křik patří Robinu Gakunovi. Je to autobusový řidič. Nebo aspoň si to myslím. Jak se na toto místo může vejít tolik lidí? Kde je můj táta? Světlé vlasy mého otce se vidí v davu u busu. Konečně se dostavil. Život podnikatele obnáší sice větší peníze, ale méně času na svoje děti. Celkem to já s Jamesem zvládám. Matčina útlá ručka mě pohladí po vlasech: "Holčičko moje! Tak ty nám odjíždíš! Co si bez tebe počnu!" To bude zase oslava, pomyslím si. Už jsem jim problémů způsobila hodně. Je čas jít dál. Chození po poradnách, posílání na tábory sebepoznání a ty různý žvásty o tom, že jsem úplně normální… Ale nejsem. A nikdy nebudu. Totiž mám dar. Někdo tomu říká prokletí. Děsí mě to. Ale vzrušuje. Nenávidím to. Zároveň miluju. "Juliette… Kdy se vrátíš?," promluvil malý bratříček. Abych řekla, vůbec jsem si ho nevšimla! Zřejmě přišel s otcem. Usměju se: " Jamesi, vrátím se až na prázdniny. V říjnu tu určitě budu!" Jediný, kdo nechce, abych odjela, je pětiletý kluk, který skoro nic neví o světě. Já jsem za těch šestnáct let poznala, že pokud padneš na kolena, porazí tě to ještě stokrát. Pokud nejsi silný, psychicky to neuneseš. "Jamesi, vůbec se neboj o July. Ještě si spolu užijete! Ona se něco nového naučí v jiné škole a pak se to můžete učit spolu!" Matka má určitě taky jeden dar. Neobyčejné lhaní. Dokáže lhát i s pohledem do očí. Nikdy nezapomene svůj potutelný úsměv. Dokáže zahřát, ale za chvíli se promění v kobru a zaútočí. Děkuji Bože, že tento dar nemám. "July, mám tu pro tebe něco…" Modré oči mého bratra se zavřou a plné rty říkají potichu slova. Neumím odezírat, ale vím, že to je určitě zaklínadlo. Oči se rozevřou a pusa se zkroutí do úsměvu. Rozevře dlaň, kterou měl v pěst a objeví se mu tam pírko. Havraní. Tolik vzpomínek.
Zelený koberec je tak měkký. Někdy si myslím, že trávu pletly samy víly. Třinácté narozeniny jsem strávila u babičky. Jak jinak. Jenom díky, že má dům na nejnádhernějším místě světa. Je to jako na kraji světa. Rakouské hory září krásou. Ležela jsem na trávě. Vedle mě James. Chalupa z dálky vypadala jako malý domek pro psa. "Myslím, že se někdy Hanz vrátí?," zeptal se James. Hanz je patnáctiletý vnuk naší babičky Ingrid. Pohřešoval se tři dny. Totiž vezl do vzdáleného města na trh kozí produkty stezkou Gross Wagen. Nikdy se z ní nikdo nevrátil. Normální stezka Dein Pferd byla uzavřena. Tohle místo je daleko od pokroku. Žádné silnice, žádné televize nebo počítače. Nic. Hanz se stal sirotkem po smrti obou rodičů, Dariny a Jeremyho. Jeremy byl matčin bratr. Oba zemřeli při autonehodě a Hanzovi byly čtyři měsíce. Teď se i on ztratil a babička se o něj strašně bojí. " Myslím, že ano."
Tu noc jsem se vydala na Gross Wagen. James s babičkou dávno zaspali a já se s baterkou vydala vstříc stezce. Je pětikilometrová a vede přímo do Brucku. Když jsem se ale vyplížila z domu, malý James mě chytl za ruku a šel se mnou. Po dlouhém přemlouvání mě stejně bratříček neopustil a šli jsme ke Gross Wagen. Hledali jsme Hanze, volali a asi na druhém kilometru to začalo být strašidelné. James při tom usnul, takže jsem ho chvíli nesla. Šustlo něco v křoví a James se vzbudil se strachem na tváři. Před námi se objevil havran a dvakrát zakrákal. Při tom se z lesa vynořil Hanz a v ruce třímal havraní pero. Při tom havran odletěl. Babička se hodně ptala a usoudila, že mi pomohl duch lesa.

 

Zastrčila jsem pírko do kapsy a na Jamese se usmála. Ten mě objal kolem nohou. Totiž, na svůj věk je velmi malý. " Nastupovat!," zakřičel Robin Gakuna. Matka se na mě usmála. " tak se tam měj! Můžeš napsat, ale zřejmě nebudeš mít čas, takže…" Podlost. Může mi to říct na rovinu, že mě nesnáší. Otec mi nabídl ruku a potřásli jsme si. " Ať se ti daří v nové škole!" V tu dobu se rozeznělo volání otcova telefonu. Pět sekund to ignoroval, ale jak to zvonilo pořád, sklopil hlavu, omluvil se a poodešel s telefonem na uchu. James se mi přilepil k nohám a odmítal se pustit. "Nechci, abys odjížděla…" Přísahám, že mi ukápla slza. Parkoviště se vylidnilo, ale někteří rodiče stáli a mávali svým potomkům. Robin Gakuna už zavíral dveře zavazadlového prostoru a poslední studenty vyháněl do autobusu. Když mě uviděl, svraštil obočí a křikl: "Do autobusu. Jsme v časovém skluzu!" James se ještě pevněji uchytil a já ho měla pořádnou práci odlepit z mých nohou. Vyzvedla jsem ho do vzduchu a řekla mu: " Jamesi, na podzim tu budu. Ty máš za úkol zlepšovat svůj dar. Ty můj malý čaroději!" Pan Gakuna začínal být neklidný a zařval na mě ještě jednou. Sebrala jsem si svůj batoh a zamávala naposledy na falešnou matku, telefonujícího otce a malého bratra.

 

Autobus byl docela velký. Sedla jsem si asi pátou sedačku vpravo od řidiče. Z batohu jsem si vytáhla MP3 přehrávač. Robin Gakuna začal vyvolávat jména: " Ellen Fitgeraldová, Debbie Fuugová, Juliette Garciová… Je tu?" Zvednu ruku a on si mě zapíše. Po chvíli vyvolal další jméno: "Beverly LeGalová!" Jméno zařval přes celý autobus a všichni se otáčeli. "LeGalová? Kde je?" I já pro jistotu se otočím a nakouknu přes okraj sedačky. Ze dveří se ozývají rozkazy holčičího hlasu. Otevřely se dveře a nastoupila zrzka na velmi vysokých podpatcích. Za ní chlápek s čtyřmi velkými růžovými kufry. Zřejmě byly velmi těžké, protože obličej muže zářil červenou barvou a kapky potu mu stékaly po tváři. Odhaduji ho na asi 30 let? Možná 35. " Táto, dej je sem!" Ukázala na mou sedačku a najednou na můj batoh, položený na druhé sedačce, se snesly čtyři kufry. Zrzka ještě odhodila kabelku na hromadu zavazadel a křivě se na mě usmála. "Beverly LeGalová! To jsem já!" Hlas té holky mě bodal pěkně do ucha. Vysoký a namyšlený. Jako by plival na všechny v autobuse. Robin Gakuna se zamračil: " Proč tak pozdě, slečno LeGalová?" Zrzka se zamračila: " Totiž, tady nosič kufrů, můj otec Gary, nechtěl jít rychleji." Robin Gakuna to ignoroval a z kapsy vytáhl svazek klíčů. Pokynul hlavou k té holce a oba šli s kufry po malých schůdkách dolů. Chudák její táta. Proč jí sakra nedomluví? To celý život s ním bude jednat jako s kusem hadru? Z batohu jsem si vytáhla telefon. Totiž, napsal mi někdo zprávu.

" Tak co? Jsi už tam? Budeš nám moc chybět. Škoda, že tvoji rodiče tě nenechali ve škole a poslali tě do nějakého ústavu. Jinak jsme dostali rozvrh. Hádej, koho máme! Paní Vangovou! Vrátila se z mateřské dovolené! Bude smutná, když tě u mě v lavici neuvidí. Tak se měj! Gallia"

Další člověk, kdo na mě nezapomněl. Má nejlepší kamarádka Gallia. Hlavně jediná. Ostatní na mě jenom volali: "Zrůdo!" nebo " Čarodějnice!" Gallia není moc nadšená z toho, že jedu pryč. Byly jsme jedna pro druhou. To byl jediný důvod, proč jsem se těšila do školy. Když od nás odešla paní Vangová, učitelka matematiky, chemie a španělštiny původem z Číny, všichni jiní učitelé se proti nám, Gallie a mě, spikli. Byla to jediná profesorka, co ostatní klidnila. Pokládali nás za vyvrhely společnosti. S mým darem (já ale tomu říkám spíš prokletí) a Galliiným osudem se z nás staly… jak to říct… zrůdy, monstra a zvířata. Gallia nemá totiž rodiče. Její máma zemřela při porodu a otec se utopil v žalu. No, ne tak doslovně. Topil se v dluzích, stýskalo se mu po manželce a ze všeho toho ukončil život na smyčce z provazu. Gallia není však úplně tak sama. Dělá jí společnost bratr Fred, který je momentálně dospělý a v base. Drogy, alkohol výtržnictví… to všechno stihl za pět let od smrti jeho otce. Teď je mu 24 let a musí strávit ještě 8 měsíců ve vězení. Gallia bydlí teď sama, ale někdy přijede i strýc Albert z Austrálie. Ještě že jí je sedmnáct. Jinak by to dopadlo špatně.

Odepíšu jí: "To určitě! Chybět? Tsss… Hlavně těm krasavicím ve třídě! Právě mě vytočila jedna zrzavá Beverly (rodiče asi nevěděli, jak jí pojmenovat). To se aspoň budeš mít s paní Vangovou. Pozdravuj jí za mě! Pusu, Jull!"

Mám Galliu ráda! Robin Gakuna se už vrátil i s tou namyšlenou káčou. V tom se rozjel autobus. Píííííííííííp! Nová zpráva! Od Gallie!

" Ha ha! Beverly, jo? Asi se její rodiče rádi dívali na Kolotoč problému v Beverly Hills! Neboj! Krasavice chcípají z nějakého nového kluka z Alabamy. Nějaký Brandon Fox. No, zatím jsem s ním neměla žádnou hodinu, ale asi bude stejný jako ostatní…"

Vždycky mi Gallia zvedne náladu. I když to nejsou příliš dobré zprávy. Už jsem radši položila telefon a namačkala na MP3 přehrávači písničku od Lucy Crane, mé nejoblíbenější zpěvačky, která se jmenuje: Lásko, neodcházej. Vždycky, když jí poslouchám, mám blízko k slzám.

Neodcházej,

jsem tu s tebou.

K jiné nepřecházej,

slzy beru s sebou.

 

Ticho nenacházím,

padám dlouho dolů.

Smutkem procházím,

srdce mám plné mozolů.

 
Pak se to jenom opakuje. Samozřejmé jiné sloky. Ucítím ťukání zezadu na moje levé rameno. Otočím se a k mému překvapení na mě vykouknou modré oči a blonďatá kudrnatá hlava. Postupně okazuje obličej a na tváři má úsměv od ucha k uchu. " AHOJ!," vyštěkne na mě pisklavým hláskem. V duchu si zanadávám, že jsem se otáčela. " Čau…," radši jsem odpověděla. " Juliette, viď?" Zvednu tázavě obočí: "Jak to víš?" Blondýna se zachichotala: " Mám totiž předtuchy, víš? A taky umím věštit. Vždy se to vyplní." Věštit? To se má! Já umím jenom… no radši si to ani nebudu myslet. "Já jsem Serena. Věštkyně a jasnovidka. Jaký dar máš ty?," zeptala se mě. Ne! Nechci nic říkat! Prý DAR! No to určitě! Prokletí. Pokud umíš být jasnovidka, poslouchej tohle. P-R-O-K-L-ET-Í! Serena se zamračila: "Jasně, nemusíš nic říkat! Někdo na dar nemusí být pyšný. Já ale náhodou jo. Stejně ho budeš prozradit.," pokrčila rameny. Otočila se zpátky a něco tam mačkala na mobilu. Asi jsem jí naštvala. Proto jí věnuju další otázku: "Ty si tady poprvé?" Serena se otočila a rozzářil se jí obličej: "Jo. Jdu do prvního ročníku." Zamračila jsem se: "Kolik je tady vlastně ročníků?" Blondýna se uchechtla: " Ty o škole vůbec nic nevíš, viď?" Jo! Nevim! Moje matka mě tam poslala, neřekla vůbec nic a já se musela přizpůsobit. " Ne. Asi ne…" Hned se mi ale dostavila odpověď: " Hele, má to čtyři ročníky s maturitou. Třeba mě je 16, tak budu studovat do devatenácti a ten jeden zbývající rok mi nacpou do všech tří ročníků." Nemusela jsem se na nic ptát, protože byla stejně stará jako já… Celou dobu až do příjezdu ke škole jsme se bavily o minulosti, přítomnosti a dokonce i budoucnosti, kterou mi ráda vykládala z velkých karet.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Hunter Hunter | 20. listopadu 2013 v 17:52 | Reagovat

Nádherné :-D  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama